reklama

Milá teto!

Všechno nejlepší k Tvým sedmdesátým narozeninám.... ..tak teta se dožívá sedmdesátky! Jak jen ty roky uletěly. Dlouho jsem se s ní nesetkala, až vloni. Já jsem ji viděla, ona mně ne…

Písmo: A- | A+
Diskusia  (12)
Pro tebe!
Pro tebe! (zdroj: foto: E.Šturdík)

Přeju Ti hodně zdraví, lásky, rodinné pohody…

Loni v létě, když jsme navštívili s dcerou a manželem moje rodné Dřevohostice, zašli jsme také na návštěvu k tetě. Strýc nás už netrpělivě čekal, rodinné tamtamy fungovaly rychle a tak, když jsme u Marušky probrali nejnovější klepy o celé rodině, vydali jsme se k „našim na Chmelín“.

Sestřenice Maruška býva v domě na náměstí. Je zvláštní, jaké se mi teď zdálo naše náměstí menší, ulice kratší a i ten zámek v dálce Za valama se nějak scvrknul. Pro moje dětské nohy to byla kdysi túra, než jsem přeběhla z Chaloupek na druhý konec a zase spět. Nespravedlivě se všechno zmenšilo! Na druhé straně však nabralo na dojemnosti. Tak tohle je to náměstí z mých snů o návratech domů! Tenkrát se mi zdálo velké jako nádraží v Přerově!
Usmála jsem se na staré stromy v parčíku, v duchu pokynula sousoší sv. Cyrila a Metoda, žehnajícím na křižovatce, obdivně mrkla na vynovenou radnici a staré podloubí – vzácnou historickou památku. Pro mě je památkou na to, jak mi bylo špatně, když jsem pod tímto architektonickým skvostem poprvé ochutnala se spolužačkama cigaretu. Fuj! Nechutnala mi, bylo mi na nic a babinka se bála, že mě chytá chřipka. Jó, chřipka. Mívali jsme schůze SZM v hospodě na náměstí a tak jsem se vymluvila, že to smrdím odtamtud. Já a kouřit? Babi, nikdy!

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Milá teto, přeju Ti, aby jsi nám všem ještě dlouho rozdávala svůj úsměv a milé pohlazení…

Ulicí okolo kina jsme se blížili dolů k potoku. Hasičská zbrojnice nás zdravila barevně vymalovaným erbem a staré dláždění na cestě mě nenechalo na pochybách, v kterých končinách se nacházíme. Kočičí hlavy, po kterých jsme drkotali, nás neomylně dovedly k odbočce na Chmelín. Ještě pár domů za zatáčkou a byli jsme tam. Víš, kdyby se tak dal zastavit čas…

Jako by se čas zastavil. Ulice téměř stejná, na chodníku se hrály děti, za brankou oproti zaštěkal pes a vylekal jedině sousedovu kočku, která se rychle schovala. Pár zvědavých pohledů se zastavilo v práci, metla zavisela ve vzduchu, ale po chvilce pokračovala v zametání. Až tak zajímaví jsme zase nebyli. Z auta s námi vystoupila i tetina starší dcera Maruška, která sem stále patřila a tak jsme rychle zapadli do každodenního koloritu ulice.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

… určitě bych častěji přišla na návštěvu, popovídat si, jak se máš, co je nového. S Tebou se vždycky dobře povídalo! Ale to víš, člověk se nahání, do práce, z práce, do toho děti a starostí je vždycky fůra.

Otevřeli jsme bránu a vešli do chodby. Dřevěné schody vedou k nim nahoru. Teta se strýcem si postavili „na štok“ v tetině rodičovském domě. Dole zůstali bývat její rodiče s bratrem a oni trůnili nahoře. Ty schody pamatují! Dřevěné a vždy vyleštěné a když jste šli naboso, museli jste dávat pozor, aby jste neuklouzli. Právě to jsme jako děti využívaly. Vyběhly jsme nahoru, sedly si na nejvrchnější schod, až na samý krajíček - a drrrrrrtttt, drrrrrrrrrrtttt, až dolů! Sice nás trochu bolel zadek, ale bylo třeba zvolit správný úhel. A nesměla být na blízku teta nebo strýc. Potom jsme po svém udrncaném zadku ještě i dostali!

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Milá této, jistě Ti přijdou zablahopřát všichni z rodiny a známi…

Strýc mezi dveřmi, srdečný stisk ruky, objetí a nějak se ten svět okolo rozmazal. A potom jsem uviděla tetu. Moji tetu! Seděla na gauči v čisťoučké kuchyni a vztahovala ruky směrem k nám. Věděla jsem, že je nemocná, že má cukrovku a že ji nemoc připravila o zrak, ale jsem to – neviděla! „Tož vítejte u nás!“ – podávaly si její ruce jednoho z nás po druhém. „A toto je kdo?“- zeptala se, když jemně přejížděla prsty po tváři mojí dcery. „Mamo, to je Veronika, tu nepoznáš, to je Alina dcera“ – Maruška dělala tlumočníka, než jsem se nadechla a polkla tu šišku v krku. „A jak je veliká!“ – odhadovala teta podle objetí, do kterého se jí moje dcera nemohla vejít. Potom přišel na řadu můj manžel, toho polechtala za bradu a vyzkoušela hustotu jeho řídnoucích vlasů. Hluboký hlas ji překvapil. „Mamo, to je ten druhý, urovnávala moje sestřenice rodinné pořadí mých manželů. No, moje mama se taky přivítala se svojí švagrovou a hned bylo jasné, že tam chodívá častěji. Na řadě jsem byla já.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Sklonila jsem se k její sedící postavě a objala jsem jí. „Alenko, to je od tebe moc pěkné, žes přišla“ – hladila každé slovo, které se pomalu vznášelo ke mně, k oknu, ke dveřím, ke komu vlastně?... „Víš, já už děfčico nic nevidím!“ Široko otevřené oči se podle dotyku rukou na mojí tváři otáčely za mnou. „Jenom trochu světlejší odstín, když se podívám proti oknu. Jinak tě vůbec nevidím! Jenom tmu.“ – pokračovala teta a netušila, že v tu chvíli jsem ani já nic neviděla. Slzy jsem už nemohla zadržet a tak jsem se rozplakala. „Jak ses změnila, co?“ – vyzvídala teta. Sedla jsem si k ní na gauč. „Neboj mamo, teď má krátké vlasy ale jinak je furt pěkná!“ – moje Maruš byla odjakživa pohotovější a výřečnější. „Já vím, vy jste byly vždycky pěkné děvčátka!“ – usmívala se teta. Když jsem se konečně zmohla na slovo, teta se divila, že mám nějaký jiný hlas. Že by mě po hlase nepoznala. Myslím, že to bude tou slovenčinou, asi přece jenom člověka změní prostředí, kde žije.

Teta se podle mně moc nezměnila. Stále stejný milý hlas, úsměv, něžně měkké ruky a láska, která z ní vyzařovala - okamžitě jsem se vrátila do dětství….
Jako kdysi. Sedli jsme si za stůl, strýc nalil po štamprlíčku slivovičky, k zakousnutí nabídl chlebíčky a dal se do řeči s mým manželem. Zjistili, že mají kopu společných zájmů, takže nakonec byl problém odtrhnout je od sebe. Moje mama sdělovala tetě všechny novoty, Veronika se cpala chlebíčky a my dvě s Maruškou jsme vzpomínali a vzpomínali…
„Hynošu, tož podej to fotoalbum.“ – přerušila chlapy teta. Ve vzpomínkách jsme se dostali k Haničce, kolik by už měla roků, a jaké by to bylo kdyby… Ani jsem netušila, že máme tolik společných fotografií. Teta snad poznala každou podle dotyku. Obracela tvrdé listy s nalepenými fotkami a vyprávěla, kdy která vznikla, co tenkrát bylo za událost, jen co jsme zhíkli, kdo že je to na fotce?! Sukničky s puntíky, pusa umazaná od jahod a rybízu, nedělní botečky s odřenýma špičkama, nafukovací balónek na tenké šňúrce… Stejně mi vždycky doma uletěl a se strašidelným sykotem kroužil po kuchyni až přistál na sporáku. Potom ještě i zasmradil celý dům. Ale neodmyslitelně patřil ke všem oslavám na náměstí, kolotočům a dětským houpačkám…
Teta milovala album a každou tvář ze své obrázkové galerie měla nesmazatelne uloženou ve svém srdci. „Pamatuješ?...“ – přecházela opatrně bříšky prstů po okrajích starých fotografií…

Bohužel mi to nevychází, abych přijela, ale v duchu budu s Tebou…

Slunko pomalu zapadalo za zámeckou věž a my jsem se brali k odchodu. Vůbec se nám nechtělo! V útulné kuchyni jsme se všichni cítili příjemně a hřála nás nejen ta slivovička! Slíbili jsme, že se určitě zastavíme když budeme na Moravě, strýc že pro nás objedná jabloňku - jaderničku, Maruška upeče zase tu výbornou bábovku, proto jí také nesmíme obejít a tak jsme se vyobjímali, rozloučili, opatrně sešli ze schodů a nasedli do auta.

Milá teto, ještě jednou Tě co nejsrdečněji pozdravuju a přeju Ti, abys šťastně oslavila svoje krásné životní jubileum! 
Líbá Tě Tvoje neteř Alena.

Pozdrav pošlu Marušce a poprosím ji, aby ho svojí mamě přečetla. Končím se psaním, ale vím, že ještě dlouho budu přemýšlet, jak je lidský život plný zvratů, proč jednomu nadělí všechno, druhému méně a třetímu se někdy neujde nic. Budu dál v duchu koncipovat tento dopis a doplňovat myšlenky, které už však do něho nedám. Až ráno uvidím vycházet slunce, poprosím jeho paprsky, aby zaletěly daleko, do jednoho domu, čisťoučké kuchyně a svým teplem pohladily moji tetu po líci. Vím, že odteď si budu pozorněji všímat svět okolo sebe. Novýma očima… I za ni.

Alena Dúhová

Alena Dúhová

Bloger 
  • Počet článkov:  102
  •  | 
  • Páči sa:  1x

Alena Dúhová. Narodila sa ako Alena Roubalíková 15. marca 1956 v Dřevohosticiach - malom mestečku na hranici severnej a južnej Moravy. V súčasnosti žije na Slovensku. Je spoluzakladateľkou Literárneho klubu Trnava. Zoznam autorových rubrík:  SpomienkyMongolskoBajkalPoéziaKorálky mého dětstvíLiterárny klub TrnavaNedeľná chvíľka poézieVerte - neverteSúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Milota Sidorová

Milota Sidorová

5 článkov
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu