reklama

Plné ruce korálků

Někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a uslyšela tichý hlas - „Nadstav dlaně!“ – řekl. Poslechla jsem a najednou jsem měla plné ruce – korálků. Bylo jich přesně padesát! Mezi dveřmi stál sám pán Čas.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (29)

No, pěkně děkuji! Ale, vlastně – ano, děkuji! Děkuji za dlaně plné …. Čeho vlastně plné?!

Zamyšleně jsem loktem zabouchla dveře. Čas už zatím pospíchal dole naší ulicí, ani se neohlédl. Asi chvátal k jiným dveřím, na které chtěl zaklepat.

Opatrně jsem odnášela svoje poklady do pokoje. Sedla jsem si do křesla, korálky vysypala na stolek a obdivovala jejich pestrobarevnou krásu. Byly velmi zvláštní, každý měl v sobe ještě spoustu maličkých zrníček, snad tři sta šedesát pět! Ano, samozřejmě. Přesně jako dní v roce! Z košíku se šitím jsem vytáhla jehlu a pevnou niť a začala jsem je pomalu navlékat.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Nejprve jsem navlékala bílé. V ruce hřály a voněly dětským smíchem, zaslechla jsem prvé krůčky i džavot. Zahlédla jsem velkého psa, našeho vlčáka Borina jak mě zachránil před pádem do potoka, chňapl mě za zadek. Ještě že jsem měla tepláky a v nich plínku! Babinčina ruka se mihla přes mnoho korálků, naštěstí většinou hladila. Ale občas se v ní objevila i vařecha. Já vážně nemůžu za to, že tou vařečkou trefila dveře místo mně a zlomila se. Stará vařecha, celá černá od věčného míchání zásmažky.

Korálky barvy školní křídy voněly tabulí a měnily barvu podle intenzity mnou nasávaných vědomostí. Zajímavější v nich byla zrnka růžovo-červené barvy, první letmý pohled, dotyk ruky a úsměv první lásky. Platonické, samozřejmě! Zato té nejkrásnější. Voněla cestou do školy, dřevěným plotem, lávkou přes potok, trávou na jeho břehu. Zářily v ní první kopretiny, kývaly bílými sukničkami a mezi prsty se mi kmitaly jejich stonky, jak jsem splétala věneček. Za chvíli odplouval po proudu kamsi do daleka.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Odplavalo i zamilování, cestička do školy dostala barvu meziměstského autobusu. Červené korálky. Kdeže Platón, toho jsem už poznala jen ze školních učebnic. I tento autobus však dojezdil. Aspoň pro mě. Čekal vlak a cestování na delší tratě. Tyhle korálky jsou už trochu ušmudlané. Nejen od dýmu lokomotiv, ale i od prvních zklamání v lásce, ve škole, v živote. Strááááášně tragické a pochmurné slova básniček z této doby. Nikdo mně nemá rád! - křičelo moje mladé srdíčko z každého zrnka uzavřeného do kulatého obalu. Ale, co by neměl! Bylo třeba líp se rozhlížet kolem!

Postupně na šňůru přicházely korálky vážných barev a odstínů, mezi nimi zářila zrnka štěstí, dokonale promíchaná s těmi smolnými, přesně tak, jak mi život otvíral každé ráno okno nového dne a já je sbírala jako ranní rosu z chlupatých listů babiččiných muškátů na dvoře. Jakoby mi někdo posílal po troškách koření života a očekával ode mně, jakou kašičku z darovaných příměsí uvařím. Sladkou nebo slanou, medovou, nebo hořkou. To už záleželo na mně. Samozřejmě, že mi občas i vykypěla nebo přihořela. Uč se, děfčico, uč! Vždyť jiné ani celý život nedělám!

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Jeden můj známý napsal ve své básničce, že je si jistý, že někdo tam nahoře každému posílá listy. My si je otevřeme a přečteme si, jaký osud nás čeká. Já si ale myslím, že nám posílá čistý list papíru a čeká, co na něj napíšeme. I já jsem začala zkoušet – napřed čáry máry, háky báky, postupně slova, věty, básničky, úvahy, povídky… Stávaly se postupně součástí mého já, až jsem si uvědomila, že to nemůže být náhoda. Nic není náhoda. Zkrátka jsem se připletla do cesty literární Múze. Navlékám tedy poetické korálky.

Nejkrásnější jsou však ty, které mají v sobě zrnka přátelství a lásky. Vidím jich v dlani požehnaně. Mají zvláštní vlastnost, že svojí křišťálovou krásou zastíní i ty tmavé, bezbarevné a smutné. Tak jako v živote. Postupně zapomínám na krušné chvíle a nepříjemné zážitky, v paměti si uchovávám jen pěkné vzpomínky. Září jako hvězdy na noční obloze a já bych si přála, aby mi ukazovaly cestu, abych věděla, že kráčím správným směrem.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Tááák. Právě dnes mi prochází rukama padesátý korálek. Udělám za ním malý uzlík. Nevím, kolik jich ještě navléknu, ale vím, že ten poslední připojí už moje dcera nebo syn. Potom duhový náhrdelník zavážou a odloží do krabičky k mým básničkám a starým fotografiím.

Ještě jim ale musím říct, aby se moc nedivili, až jim jednou u dveří zazvoní pán Čas a řekne – nadstav dlaně! Korálky od něj, dostáváme totiž všichni. Každý z nás má přece jednou za rok narozeniny…

Alena Dúhová

Alena Dúhová

Bloger 
  • Počet článkov:  102
  •  | 
  • Páči sa:  1x

Alena Dúhová. Narodila sa ako Alena Roubalíková 15. marca 1956 v Dřevohosticiach - malom mestečku na hranici severnej a južnej Moravy. V súčasnosti žije na Slovensku. Je spoluzakladateľkou Literárneho klubu Trnava. Zoznam autorových rubrík:  SpomienkyMongolskoBajkalPoéziaKorálky mého dětstvíLiterárny klub TrnavaNedeľná chvíľka poézieVerte - neverteSúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Matúš Sarvaš

Matúš Sarvaš

3 články
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu